MIRKO VOSÁTKA

VÁCLAV MACHEK

SKAUTSKÁ REZERVACE NIŽBOR

VÝBRNICE

1932 až 1939

Poděkování

Za poskytnutí písemných i ústních podkladů k předkládanému výtisku vděčím mnoha nadšencům a pamětníkům výbrnické historie. Jmenovitě chci jmenovat a poděkovat:

Ústřednímu archivu Junáka v Praze a jejímu vedoucímu Zdenkovi Kovaříkovi,

Okresnímu archivu Junáka v Plzni a jejímu vedoucímu Jaromíru Sofronovi

506. OS klubu Úplněk v Praze 10

Zdeně Nepilové, Praha (a také Strádonice)

PhDr. Heleně Mevaldové r. Nepilové

Pavlovi Petříčkovi, Beroun

MUDr. Vladimíru Lemonovi, Hýskov

Mudr. Jaromíru Klikovi – Bobovi, Praha

Ing. Kasalickému - Reypovi, CHKO Křivoklátsko, Zbečno

Mirko Vosátkovi

Autor

ÚVODEM

Když jsem v roce 1990 získal srub a dcera louku Výbrnici, neměl jsem tušení, jakou bohatou historii mají tyto dvě nemovitosti. Vše začalo tím, když na podzim toku 2000 se ve srubu zastavila skupinka starších členů Junáka klubu oldskautů 506 kmenu „Úplněk" 35.střediska Junáka Jaroslava Rady - Skalka, Praha 10, kteří doputovali při výletě do okolí Nižbora v dosti nevlídném počasí až do Výbrnice. Tito náhodní návštěvníci mi poprvé sdělili, jaké místo vlastně Výbrnice představuje. Tak jsem se dozvěděl, že ve Výbrnici byla počátkem 30. let založena tehdejším ústředím Junáka celostátní výcviková základna, známá pod názvem Skautská rezervace Nižbor. Dozvěděl jsem se i to, že ve srubu před rokem 1938 bydlel jako malý chlapec se svými rodiči známý spisovatel František Nepil, který v té době chodil z Výbrnice do školy v Nižboře. Jeho otec v této době zde pracoval jako správce uvedené Skautské rezervace.

Za chvilkový oddech pražských oldskautů mi tento oddíl dodatečně zaslal kromě aktuální kresby sezení u srubového krbu a článku z oddílového občasníku PUEBLO (viz kopie) i velice zdařilou zvětšeninu pohlednice celého srubu z 30. let. Na ní jsem zjistil, že současná velikost srubu je ochuzená o část, která zřejmě sloužila rodině Nepilů jako hospodářské stavení.

Postupně jsem se dozvídal o minulosti Výbrnice stále více a pak již zcela systematicky jsem se začal intenzivně shánět další historické podrobnosti. Navštívil jsem kamaráda Pavla Petříčka z Berouna, mimochodem člena známé trempské berounské skupiny Přátelé Staré řeky, který mi poskytl časopisy Junák-Skaut z let 1930 až 1933, v nichž byly uveřejněny dobové fotografie předválečného uspořádání Výbrnice. Zde jsem se obrazově seznámil s dosud pouze ústně popisovanou Skautskou rezervací. Tu ve skutečnosti tvořilo několik dřevěných budov, včetně dřevěné zvoničky, které sloužily jako ubytovací prostory pro frekventanty Lesních škol i pro ostatní skauty. Louka, na níž byla Skautská rezervace zřízena, pak sloužila pro stanovou základnu dětských oddílů a pro běžnou denní činnost. Po chatách není v současné době ani stopy. Byla částečně poničena německými okupanty v době Protektorátu a zcela odstraněna v šedesátých létech minulého století totalitním komunistickým režimem. To potvrzuje jak písemný materiál Mirko Vosátky (viz jeho článek), tak i osobní svědectví MUDr. Vladimíra Lemona z Hýskova, a Jindřicha Novotného z Braškova, který osobně viděl budovy vesničky stát na Výbrnici ještě v r. 1957.

Na doporučeni br. Vladimíra Chocholy z již uvedeného oddílu oldskautů jsem v r. 2003 napsal žijící legendě skautingu Mirko Vosátkovi, který mi. obratem zaslal další písemný i fotografický materiál týkající se Výbrnice a poskytl i adresu člena 5. junáckého oddílu vodních skautů v Praze MUDr. Jaromíra Kliky - Boba. Při své návštěvě u něho jsem se dozvěděl, že v minulosti skautský oddíl pražská Pětky pořádal v okolí Nižbora každoročně druhý víkend v červnu vzpomínkovou akci na dřívější činnost Junáka ve Výbrnici.

Protože jsem se již nestihl setkat se spisovatelem Františkem Nepilem za jeho života, požádal jsem jeho manželku paní Zdenu Nepilovou o osobní setkání. Současně jsem jí požádal o jakýkoliv písemný a fotografický materiál týkající se Výbrnice. Paní Nepilová s nevšední ochotou mi žádané materiály poskytla a sdělila další zajímavosti z doby mládí Františka Nepila v souvislosti s jeho pobytem na Výbrnici.

Na doporučení MUDr. Kliky a přítele Aleše Čepka – Kšanďáka z Ústřední rady Junáka jsem se spojil s pracovníkem centrálního junáckého archivu Zdenkem Kovaříkem, který rovněž velice ochotně vyhledal další dostupnou dokumentaci k Výbrnici. Protože jsem se od obyvatel Nižbora doslechl, že do Výbrnice často jezdili Junáci z Plzně, kontaktoval jsem i archiv Junáka v Plzni, kde mi kronikář Jaromír Sofron zaslal historicky cennou fotografii tábořiště na Výbrnici.

K dnešnímu dni jsem shromáždil předkládanou dokumentaci o předválečné historii Výbrnice. Bohužel ale již asi mnoho dalších dokumentů nebude z této doby existovat. Tuto dokumentaci se všemi do dnešní doby získanými poznatky uvádím na dalších stránkách tohoto dokumentu.

Ing. Václav Machek, CSc.

Beroun, prosinec 2006

Z historických dokumentů

15.11.1930 bylo na schůzi Ústřední rady Svazu bylo referováno o jednání, jehož cílem bylo získat skautské rezervace.

V roce 1932 bylo konstatováno, že je zajištěno tábořiště v rezervaci v Nižboru, ze kterého se hodlal vybudovat český Gilwell. Slavnostního otevření rezervace v Nižboru 29.5.1932 se zúčastnil A.B. Svojsík.

Mapa okolí Nižbora

Plánek Výbrnice od Mirko Vosátky z r. 2003, tak ji měl v paměti z dob dřívějších

Satelitní snímek Výbrnice z přelomu tisíciletí

…..„Skautská rezervace Nižbor byla skautská táborová osada v podobě několika srubů, poblíž Berouna. Máme na ni nejlepší vzpomínky. Stačilo jen včas se - myslím na Ústředí - zapsat do pořadí, na kdy chceme některý ze srubů obsadit - rezervovat. Bylo zde skvěle. Jezdili sem i školáci s pány učiteli z Prahy, jakýsi kus školy v přírodě. Škoda, přeškoda „Nižboru", v totalitě byl nějak zcela zničen (pozn.1990) neudržován. Nyní je zcela v pořádku (pozn. - myslí se srub).

Tady v potoce bylo první venkovní koupání Balua-Svobody vždy o Velikonočních svátcích, ať byly kdy byly. Někdy vylezl z vody a měl na sobě jinovatku, smáli jsme se. Zde jsme tedy měli po župním srazu v Roudnici, společné ,jamboreé" s Řevnickými, tedy skautkami, jedna přijela dokonce na motorce, v kroji. Nižborské prostředí bylo výtečné - okolní lesy vhodné pro různé hry a pozorování přírody, hráli jsme Boj o poklad. Vynikající byl i táborák. Se zpěvy a výstupy. A pokrok! Někteří naši „kouřící" vedoucí už neodbíhali si zakouřit! Že by ty řevnické dívky?, když „naše" skautky na to nestačily?“….

Původně zapsal Josef Dudáček – Nibovrcha, 35. oddíl 35. střediska.

Potvrzuje ATRI – Skála, 35. klub OS, Praha 10 v roce 2004.

Skautů ráj - nižborská rezervace

„Příští sobotu jedeme do nové skautské rezervace!" Tato věta, pronesená z úst Braťky na oddílové radě, zněla pro nás tajemně i povzbudivě. Skautská rezervace - výraz trochu nadnesený, ale v tehdejší době moderní. A tak u toho označeni zůstalo.

Jelo se vlakem do Berouna-Závodí a zde se přesedalo na vlak směrem na Křivoklát. V Nižboru se vystupovalo. Šlo se potom po modré značce do údolí potoka Výbrnice. Zde byla rozlehlá louka mezi tímto potokem a lesní cestou vedoucí skoro až k Chyňavě. Správcem této nové skautské rezervace byl pan Nepil, otec budoucího slavného spisovatele Františka Nepila. Ten měl ještě staršího bratra Slávka.

Tato skautská rezervace se stala místem, kam jezdila Pětka nejvíce. Přístupových cest do rezervace volil Braťka několik. Ta, kterou jsem výše popsal, byla jednou z nich. Do Nižboru jsme však také chodívali z Unhoště přes Podkozí a Chyňavu. Při nočních cvičeních v orientaci jsme se tam „probíjeli“ z Loděnice. Když jsme do rezervace chodívali jako roveři se skládací károu, tak se jezdilo z Ruzyně po silnici do Jenče, dál na Ptice, Libečov a Chyňavu. Po lesních a polních cestách. Po svahu nahoru a dolů se prověřovala životnost naší káry v divokém terénu.

Výbrnice byl pstruží potok s všelijakými rybkami, raky a jinou vodní žouželí. Na svahu kóty Koš, ležící směrem k hájovně Krkavčí hora, byla naše „japonská zahrádka", jak jsme nazvali část borového lesa s fantasticky pokroucenými kmeny borovic Přes kopec bylo podobné údolí Vůznice, podle kterého vedla lesní cesta až ke zřícenině Jinčov. Vůznice byla také pstružím potokem.

Pan Nepil se o nás staral velmi pečlivě. Pani Nepilová vařila. U Nepilů jsem býval jako doma, jak o tom konečně napsal Frantík do mých „Skautských toulek přírodou" : „...Jeho jméno jsem už znal před 55 lety od tatínka. Měl tehdy starost, jak to, že tu letos ještě nebyl Mirko Vosátka. Usuzoval, že k narušení tohoto pravidelného přírodního cyklu mohlo sice dojít, ale jen tak, že Mirka něco přejelo...“.

Pan Nepil měl o mne tedy starost a malý František si to zapamatoval. Pan Nepil měl také psa. Takového zrzavého špice, který rád chytá hraboše. Jeden rok jich bylo neobyčejné mnoho a pes „myšák" je chytal a žral a tloustl, až se sotva pohyboval. Pan Nepil měl o něj strach a tak mu na radu hajného z Nižbora dal rum. No jo, pes to vychlemstal, olízl se a šel spát pod postel. Rum mu však zachutnal a tak potom každý večer panáčkoval u stolu, v hubě držel víčko od jídelní misky a slabě kňučel, dokud nedostal rum. Stal se z něho pes - alkoholik.

Začal jsem jezdit do Nižbora s Pětkou ještě před jejím vodáckým obdobím. Později jsem rezervaci navštěvoval pravidelně se svým roverským kmenem. Po Táborech Slovanských skautů se do Nižbora přestěhoval celý valašský tábor. Chatky, které jako miniatury valašských chalup udivovaly návštěvníky i skauty slovanského jamboree, sloužily v rezervaci k ubytování družin nebo méně početných oddílů. Ale nebyly to jen tyto chaty, ale též zvonice a rychta, které v rezervaci našly své místo.

Na Hvězdné skále, pod níž vtékal potok do Berounky a kde vedla lesní silnička, tam bylo místo roverů. Zde skládali své sliby.

Vzpomínám na krásné toulky všemi směry po lesních cestách, stezkách, po mezích s botanickými zahradami našich prostých, ale krásných rostlin, s hnízdy čmeláků, koroptví, motýlů, zemních vos, lasiček, ještěrek. Staré stromy kolem nižborské rezervace kdyby dovedly vyprávět. Nepilovský Nižbor již není, jen vzpomínky zůstávají.

Pětka zajížděla do Nižboru i když se „povodáčtila“. A když Pětka jela na výlet, tak to byl oddíl o pěti šesti družinách po 12-16 členech. To byla celá armáda. Ta zabrala veškeré ubytovací možnosti rezervace. Drsňáci spávali pod širákem u táborového ohně, protože v chatkách nebylo místo. Na louče hrávalo rugby třicet mužů proti třiceti. To bylo řevu a ryku.

Pětka se tam ještě dnes v určitém čase sjíždí na posezení a zavzpomínání. Nejvíce úvah a vzpomínek patří Braťkovi, vůdci Pětky, který dovedl dát program, ale nikdy do něj nikoho nenutil. A přitom ho jej každý dělal rád a dobrovolně. Braťka dovedl nadchnout pro skautskou výchovu i myšlenku a mnozí z členů Pětky poznali skauting, ten opravdový skauting právě v nižborské rezervaci a jsou za to dodnes vděčni.

Mirko Vosátka-Grizzly

Skautská rezervace Nižbor

Druhou skautskou rezervaci vybudovanou pouze z členských příspěvků a darů příznivců skautingu, vystavěl Svaz junáků-skautů a skautek RČS v Nižboru u Berouna.

Původních několik chatiček a jedna chata správce byly v roce 1931, po Táborech Slovanských skautů doplněny o více než deset chat Valašské župy, která se na Trojském ostrově, na tomto slavném jamboree, za velké pozornosti publika předváděla.

V listopadu 1932, u příležitosti otevření skautské rezervace Nižbor vydalo vedení Svazu její program. Říká se v něm mimo jiné: „...Tábořiště v Nižboru u Berouna zřízeno jest jako vzorná rezervace Svazu a slouží:

a) výchově skautských vůdců a činovniků (Lesním školám a kursům)

b) táboření vlčat, skautů a roverů a to jen v organizovaných celcích.
Pro skauting dívčí, oldskauty a táborníky budou zřízeny za součinnosti těchto odborů rezervace jinde, interesenti o skauting, rodiče mládeže atd. mohou požádati o povolení k návštěvě v tajemnickém úřadě Svazu. Povolení udělí se písemně a na přesně stanovenou dobu. Budiž odevzdáno správci rezervace, který je připojí ke knize návštěv..."

Strohost a řád, jimž se vyznačuje celý program rezervace, můžeme vysvětlit snahou Svazu po vymezení skutečně skautských chatových osad od chat trampských (prožívajících v těch letech velký rozkvět), které neměly v té době ve společnosti příliš velkou důvěru. Navzdory tomu, byl život v nižborské rezervaci bohatý a skautsky radostný. Program rezervace byl také stoprocentně plněn.

Konala se zde řada Lesních škol a specializovaných kursů. Chatičky rezervace byly plné od jara do pozdního podzimu. Velká louka u tábora sloužila nejen k hrám a sportovnímu vyžití, ale také jako záložní prostor k nocování. Byl-li nedostatek místa v chatách (do jedné chatičky se vešla osmi až desetičlenná družina), spalo se na louce ve stanech.

Po roce 1940, když Gestapo rozpustilo skautskou organizaci, zabral nižborskou rezervaci Hitlerjugend. Stejně jako Měsíční údolí se svým srubem „Bud připraven" posilovaly také chaty rezervace v Nižboru jen tím, že stály na svém místě, ilegální skautské oddíly, které těmito místy za války putovaly.

Po roce 1948, resp. 1950 převzal rezervaci Nižbor školský odbor Zemského národního výboru. Ještě v polovině padesátých let byla v rezervaci většina chat pamatujících zakladatelské období. Svědectví o tom podává řada pražských skautských vůdců, kteří se svými oddíly přešli v padesátých letech do Stanice mladých turistů a nižborské rezervace užívali.

Zajímavé je, že k likvidaci většiny chat rezervace dochází přibližné ve stejné době jako v Měsíčním údolí. Také v Nižboru jsou, až na jednu, původně chatu správce, odstraněny malé, družinové chatky v polovině šedesátých let. Chata správce, která je z historického hlediska velmi cenná, stojí, částečně přestavěna, na původním místě dodnes.

Nižborská rezervace má jednu zvláštnost, zasahující do dnešních dnů. Dovolím si ji na. závěr vzpomenout. Jde o pozoruhodnou tradici pražské vodní Pětky. Vznikla začátkem června v roce 1968. Tedy dávno potom, co skautská rezervace Nižbor vzala za své. Avšak „pětkaři" všech generací přijeli tehdy, v tom roce nadějí a strachu, na místo, kde rezervace stávala, obnovit svůj skautský slib.

Nižbor a skautská rezervace byly jejich silnými pojítky se skautingem. Tam Pětka často jezdila na své výpravy. Hořelo zde mnoho skautských slibových ohňů, vznikla zde řada krásných přátelství na celý život a to jsou dostatečné důvody k tomu aby se nám nějaké místo trvale zapsalo do srdce. Tak je tomu v případě vodní Pětky a Nižboru.

Kdo může, kdo je zdráv, kdo je z Pětky, jede začátkem června do Nižboru a tam si u malého či většího ohně připomene, že slib na svou čest je státe platný.

Zajímavé bylo, že „pětkařské" ohníčky tu hořely i v letech nesvobody. Ti členové Pětky, kteří odešli do exilu si přesné v ten měsíc, ten den, v tu hodinu a v tu minutu, rok co rok zapalovali své ohně tu i onde po světě, jako jejich bratři doma, ve vlasti, v rezervaci Nižbor, která už žije jen v jejich vzpomínkách a srdcích.

Až se ti ve světě dočkali června roku 1990. A mohli jít, znovu po dvaceti letech, starou cestou k nižborské rezervaci. Z dálky slyšeli smích a radostný křik svého mládí, v ústrety jim kouř ohně nesl vůni pryskyřice a jehličí. Konečné mohu od srdce stisknout ruku těm, na které ve svých „Nižborech" v dalekém světě vzpomínali.

JZP

MIRKO VOSÁTKA

Mirko Vosátka (*1911, +19.1.2004) – skautská legenda, která osobně zažila dění v předválečné Výbrnici od jejího vzniku až do jejího zániku v r. 1939. Ve skautském hnutí však pracoval dále i po ukončení války. Byl známý svými publikacemi, především odbornými zabývajícími se tábornictvím. Za vyvrcholením jeho publikační činnosti považuji jeho opakovaně vydanou skvělou Tábornickou encyklopedii.

S Mirko Vosátkou jsem se nikdy osobně nesešel, ale v posledních létech jeho života, kdy jsem sháněl jakékoliv informace o Výbrnici jsem si s ním dopisoval. Měl velký zájem o návštěvu Výbrnice, kterou jsme předběžně plánovali, bohužel jeho zdravotní stav mu zřejmě již nedovolil toto uskutečnit. Stačil mi však zaslat velice důležité informace a hlavně svědectví o životě a historii Výbrnice.

Z dopisu M. Vosátky zaslaného mně v r. 2003: „Braťka moje občanské jméno Vosátka přesmyknul na Sovátko. To platilo do slibu. Pak mi říkali Voso a někdy v roce 1932 nebo o rok dříve jsem si v Nižboru dal jméno Grizzly. A že jsem byl nejraději sám, říkali mi pak Grizzly Samotář“.

Sepsal V.Machek

Z deníku Grizzlyho (doslovně):

Je 14.srpna 1935. Nad Nižborským údolím snáší se pod zataženou oblohou první stíny noci. Je podivné ticho, jen v jednom místě viděti jak tmou proskakují malé plaménky ohně. Vtom zazní hlas gongu a po chvíli objevují se na všech stranách zahalené postavy, kráčející z lesa. Přicházejí k ohníčkům a usedají kolem na připravených sedátkách do kruhu.

Přiblížíte se na doslech, a dozvíte se, že zde bude táborový oheň na ukončení Lesní Školy pro vůdce vlčat.

Podobným táborovým ohněm byla dne 3. srpna 1935 tato škola zahájena br. Drem V. Fanderlíkem, který předal její vedení bru Kyzlinkovi - Marabu. Sešlo se tu 8 posluchačů z různých vrstev a různého povolání. Tak z ČeskéhoTěšína br. O.Štěrba - Táta a br. R. Ovčaří - Orzi s. M. Kaděrová - Vlaštovka a br. U. Holíček - Miss Majá z Frenštátu p./R., br. Rybář - Siki z Prahy - jediný účastník, který není z Moravy - br. Jos. Rolínek - Porthos z Hodonína a bři Felix Louč - Lexa s br. B. Nevěčným - Grizzlym z Brna.

Kurzisté byli rozděleni do 3 družin a to kondoři, luňáci a vlaštovky. Družinu Vlaštovek tvořila její rádkyně s. Kaděrová. Obě prvé družiny měly své družinové pokřiky a celá škola jeden oficielní: Hau, hau, hola, vlčí lesní škola, ?nečitelné?, čepec - bum.

Jako instruktoři působili v kurzu: vůdce br. Kyzlink, br. Boh. Pospíšil - Akela Šedý vlk, br. Kopecký - Hathi.

Většinu přednášek měli oba stálí instruktoři br. Marabu a br. Akela Šedý vlk. Posluchači byli plně zaměstnáni a občasné volné chvíle musili použíti k psaní deníku a rukodělným pracem. Celý průběh kurzu byl velmi názorným příkladem systému „Mrsk - mrsk“.

Přes značnou námahu jak tělesnou tak duševní, jaké byli kurzisté vystaveni po celou dobu, byla nálada skvělá a při večerních besedách jistě ne smutná. Jsem přesvědčen, že každý z účastníků si odnesl tolik, aby mohl s úspěchem se věnovat vedení vlčat.

A nyní se vraťme k táborovému ohni. Jakmile se všichni usadili, přišel do kruhu náčelník Svazu br. Svojsík doprovázen br. E. Kopeckým, zpravodajem vlčat a vůdcem kurzu. Po zahájení ohně br. Marabu zapálili rádcové družin hranici ze čtyř stran a rozvíjel se program zahájený písní Vatra plá. Nejzajímavější byly asi tyto body programu: dramatizace jedné schůzky vlčat, v ní „vlče, s nímž jde vše hladce“ vyprávělo o domě v němž bydlí. Zúčastnili se jí všichni kurzisté. Ovšem že musila být také uplatněna povídka i siru Chestertounovi, spestřená divošským tancem. Jistě značným překvapením pro kurzisty byla scéna „Vlče a Mikuláš“ při níž byly úlohy rozděleny teprve těsně před scénou, takže to byla úplná improvizace. Výsledek byl přesto výborný, ovšem zásluhou „Vlčete, s nímž jde vše hladce“ - br. Lexy.

Po několika písních končí br. Marabu kurs tím, že vytrhuje sekyru z polena - práce končí. Začíná ale teprve pravá práce - ve smečkách. Po proslovu br. náčelníka a zpravodaje vlčat vhodili kurzisté s instruktory do ohně své osobní totemy, se svými životními (nečitelné slovo). Táborový oheň ukončen Gillwelským kruhem, slibem věrnosti na 3 wigwamy šátku Lesní školy a zapětím 3. sloky junácké hymny.

Rozjeli jsme se všichni s dojmy jistě krásnými a nebylo jistě nikoho z nás, kdo by rád na letošní Lesní školu vlčáckou nevzpoměl.

První stránka deníku Mirko Vosátky o Výbrnici z r.1935

Poslední vydání Tábornické encyklopedie Mirko Vosátky

Grizzly Samotář v r. 1932 před valašskou rychtou

Grizzly Samotář dospělý

Mirko Vosátka ve Výbrnici (druhý zprava) před valašskou rychtou

M. Vosátka (první zprava) před valašskou rychtou

Bouda „U zeleného šípu“ M.Vosátka první zprava

František Nepil: „Vyznání čtenářům“ - úvod ke knize M.Vosátky: NA STEZCE.

Tuto knížku vám napsal autor, který je mladším duchovním bratrem E. T. Setona, Jacka Londona či Eskymo Welzla z generace našich otců a dědů a starším duchovním bratrem Joy Adamsonové, Davida Attenborougha a Geralda Durrella z generace dnešních symbolů ochrany přírody. Autor je i mou osobní legendou, protože jsem prožil své batolivé dětství na samotě v křivoklátských, lesích, v údolích, kam se jezdilo tábořit nejenom v létě, ale i o velikonocích, svatodušních svátcích a jiných dnech pracovního klidu, a taky na Mikuláše, na vánoce a vůbec v zimě, protože v údolí byly i dřevěné sruby s náramnými kamny. Jeho jméno jsem zaslechl už před 55 lety od tatínka. Měl tehdy starost, "jak to, že tu letos ještě nebyl Mirko Vosátka." Usuzoval, že k narušení tohoto pravidelného přírodního cyklu mohlo sice dojít i tak, že Mirko Vosátku třeba něco přejelo, ale doufal, že ho jen postihlo něco nakažlivého, neboť v té době byly dány širokým vrstvám do povědomí a do užívání bacily.

Vtiskl jsem si od této chvíle jméno tohoto legendárního poutníka a skauta do paměti a z tatínkových obav jsem vysoudil, že Mirko Vosátka má jakousi povinnost obejít nejméně jednou či dvakrát do roka všechna údolí, lesy, palouky, břehy a jiná místa, kde se dá postavit stan a rozdělat oheň. Neboť tenkrát se ještě vařily čaje a polévky s nezbytnou příměsí a chutí jehličí na živém ohni a nikoli na lihovém či dokonce propan-butanovém vařiči. Později jsem zjistil, že Mirko Vosátka to všechno opravdu nejméně jednou či dvakrát do roka obejde, ale že to není jeho povinnost, nýbrž jeho nezbytnost a láska. Tatínka uklidnil svým příchodem asi o měsíc později, a já tenkrát na vlastní oči poprvé spatřil tohoto druha srnek, jezevců a laní, tohoto člověka, co dovede postavit stan se zavázanýma očima, co rozezná žlunu, pěnici, budníčka, bukače i kvakoše po hlase a co se rozhlédne na kopci a ví, kde by se v okolí dala asi nasbírat třezalka, devětsil, řepíček či zeměžluč.

V 18. a 19. století vnikali do bělochy neobydlených prostor Ameriky, Afriky a Austrálie hledači zlata, drahých kamenů a cenných rud, zvaní prospektoři kteří byli průzkumníky a tykadly důlních společností. Mirko Vosátka je takovým prospektorem. Ovšem prospektorem a hledačem zázraků uložených v nánosech života a v divotvorných vrstvách přírody. Své dny a noci provoněné dechem lesů, trav, skal a vod, všechna svá setkání, zážitky, zkušenosti a poznání ukládat do záznamů tak, jako zlatokopové ukládali do kožených váčků svá vyrýžovaná zrnka, valouny a nugety, jako hledači drahokamů ukládali své nalezené démanty, rubíny a smaragdy. Žádný z těchto pokladů však lakotně neuzavřel do trezorů a do sklepení své paměti. Otevřel je jako sýpky v dobách hladu a zasel je na stránky svých knih. Tu poslední právě držíte v rukou.

I nad ní si opakuji "mistrovská slova", která vložil Rudyard Kipling do úst, a hlavně do myšlení svých hrdinů v Knize džunglí: "Jsme jedné krve, ty a já.". Velký Angličan v nich staví rovnítko mezi lidského bratříčka Mauglího a ostatní obyvatele indického pralesa. Já cítím toto rovnítko mezi sebou a Mirko Vosátkou ve smyslu sounáležitosti k přírodě a lásky k ní. Bohužel mezi jeho znalostmi a znalostmi mými je propastný rozdíl v můj neprospěch. Nad jeho řádky jsem v roli nezkušeného Mauglího-žabičky, či v roli vlčete, kterému otvírá oči šedý vlk Akéla, či moudrý a zkušený černý panter Baghíra, anebo dobrácký hromotluk medvěd Balú. Těmi všemi je totiž pro mne i pro své čtenáře Mirko Vosátka.

Jsem mu vděčen, že pomíjí exoticky barvitou indickou džungli a vede nás především po českých lesích, polích, nivách, potocích i kopcích. Ba co více, vede nás přírodou, která je ještě dostupnější obyčejným klukům a holkám a obyčejnému člověku vůbec: po pěšinách, loukách či kalužinách za posledními domy vesnice či města. A ani tak nevede, jako spíš navádí: navádí, jak se dívat, čeho si všímat, co spočítat, co si zkusit nakreslit či fotografovat. Poradí sice, jak pozorovat zvěř, aby neutekla, a poradí i co dělat, kdyby na člověka zaútočila, ale na jiné stránce připomene, jak si prohlížet ztrouchnivělý pařez. Což je patrně cennější, protože jsem byl sice vždycky rád, když jsem zvěř nesplašil, nemluvě o tom, že na mne za celých šedesát let života zaútočili ze vší zvěře pouze mravenci, vosy, blechy a jedna kvočna. Ale za stejnou dobu mě ani jednou nenapadlo prohlédnout si ztrouchnivělý pařez, dokud jsem si nepřečetl rukopis Vosátkovy knihy. Ale když jsem si ho pak prohlédl, užasl jsem, co všechno se na něm a v něm odehrává a našel jsem toho na něm asi ještě víc než Mirko Vosátka.

Tuto knihu napsal s vírou, kterou vyznávám i já: že kdo přírodu pozná, ten ji i chrání. Což se nevztahuje jen na přírodu. Věřím, že kdo pozná slavnou a pohnutou historii starého náměstí, domu, kostela či mlýna, bude ho i chránit. A nevztahuje se to jenom na památky. Poznal jsem Řecko a kus Norska, Švédska a Dánska, a nikdo by mě nedonutil, abych střílel na Řeka, Nora, Švéda nebo Dána.

Škoda, že jsem neměl tuto knížku v rukou, když jsem byl skautem. Prochodil bych svět s jinak otevřenýma očima. Ale je dobře, že ji mají skauti dnes. Asi dříve než já pochopí, že čistý vzduch není jen krásný, ale i nezbytný. A že mech není jen pastvou pro oči, ale že má naléhavý úkol pro život na Zemi.

Snad také pochopí, že největším nebezpečím pro kraj jsou lidé, kteří v něm žiji. Nejvíce do něj zasahují, a co hlavně: zpravidla jsou k němu nejvíce slepí a nejméně citliví - zevšedněl jim.

Postavte však kraj ke kraji a hle - máte svou vlast! Soubor více vlastí a státu dává náš světadíl. A soubor pěti či šesti světadílů a moří mezi nimi tvoří naši Zemi. Zemi, která je jen jedna pro všechny, jak konstatovali zástupci nejrůznějších vlastí na konferenci ve Stockholmu. Jediná životodárná planeta v celé sluneční soustavě.

Tož ji s touto knihou poznejme a chraňme, každý alespoň na tom svém kousku otčiny, ve které žijeme!

Jaroslav Novák – BRAŤKA

Už sto let uplynulo od narození vynikajícího člověka, kterého ovšem osud zašantročil do kouta mezi zapomínané. Nesl nejvšednější české jméno - jmenoval se Jaroslav Novák - ale osvěžil ho svou přezdívkou - Braťka. Byla to přezdívka skautská, protože junáci se tradičně oslovují svými přezdívkami: Jaroslav Novák byl totiž mimo jiné i oddílovým vůdcem a kapitánem pátého oddílu vodních skautů a z jeho odchovanců nosil například malíř Čeněk Pražák, žijící ve Švýcarsku, přezdívku Akela,-genový inženýr Dr. Pačes přezdívku Pacík, herec Jiří Němeček Diavolo, dnešní rektor Univerzity Karlovy profesor Palouš byl prostě Radim, což je vlastně jeho křestní jméno, urolog Dr. Klika je dodnes Bob, filmový režisér Arabelly Václav Vorlíček byl Vavík, sinolog Dr. Oldřich Král měl přezdívku Hrabě a mně říkali Budulín. Nu a Jaroslav Novák měl přezdívku Braťka za svého života tak vžitou, že jí podepisoval i některé své knihy.

Tvořil totiž spolu s Jaroslavem Foglarem dvojici nejčtenějších skautských autorů. Jeho nejznámějšími knihami jsou romány Zelené jezero, Modrá hvězda, Pod bílými plachtami a Statečná srdce, v dalších vydáních nazvaná Skautská srdce a Junácká srdce. Spolupracoval i na scénáři filmu ze života vodních skautů Na dobré stopě.

Jaroslava Nováka najdete jen v některých slovnících spisovatelů, avšak oblastí, ve které byl dodnes nepřekonán, byla jeho praktická výchovná činnost. Způsob, jakým vedl několik generací mladých chlapců, a vynalézavý, všestranný a bohatý program, jakým dovedl naplnit a zaplnit jejich týdenní schůzky, neděle a svátky, a především hodiny, dny i týdny na táborech, vzbuzuje i po desítkách let obdiv. Dokud byla Pětka „pěším" oddílem, proputoval s jejími mladými členy například Podkarpatskou Rus i po Poloninách (s jedním koněm, který jim nesl nezbytné zásoby a „techniku"). Když změnil Pětku na oddíl vodních skautů, sjížděl s ní pravidelně české řeky a posléze s nimi plul dvakrát podél celého pobřeží Jaderského moře na plachetnici, kde chlapci pod vedením jediného profesionálního mořeplavce dělali posádku a vykonávali všechny práce námořníků.

Osobně se domnívám, že knihy Jaroslava Nováka by měli znát a analyzovat všichni, kdo mají co dělat s výchovou mladých lidí v jejich volném čase. Že by z nich měli například vypreparovat onu vyzkoušenou programovou náplň a přizpůsobit ji a obohatit o možnosti, které nabízí současná počítačová doba. Především by ovšem neměli přehlédnout morální a etický náboj, který byl nementorsky všudypřítomen při jeho výchově, při hrách i při zábavě chlapců z jeho velmi početného oddílu.

Je zde pořád ještě dost členů oddílu a skautů vůbec, kteří znali Braťku několik let či mnoho let předtím, než jsem já přišel na svět. Oproti nim mám však časové prvenství v tom smyslu, že jsem poznal a znal Braťku v nejútlejším věku, tedy rozumějte, ve svém, v mém nejútlejším věku, přesně tedy v předškolním věku, a ještě přesněji v dnešní terminologii v mateřskoškolkovém věku (ačkoli jsem pochopitelně do mateřské školy nechodil) a úplně nejpřesněji v době, kdy mi byly tři roky, tři měsíce a 19 dní, jak mohu písemně doložit v pamětní knize této skautské rezervace. Všichni ostatní se s ním osobně seznámili - pokud se s ním seznámili osobně, zpravidla až při vstupu do oddílu, tedy ve věkovém úseku, který kritici literatury pro děti označují nebo alespoň donedávna označovali za prepubescenci, pubescenci a adolescenci.

Toto časové privilegium mi vzniklo samozřejmě náhodou - tím, že se můj otec stal správcem skautské rezervace v Nižboru, přesněji řečeno v údolí nazývaném Výbrnice, jež katastrálně patřilo nikoli pod Nižbor - v Nižboru je pouze železniční stanice - nýbrž pod Stradonice, což je obec, kde mám čirou náhodou už 28 let chalupu.

Na vytypovaní tohoto místa měl vedle A. B. Svojsíka svůj podíl i tehdy osmatřicetiletý Braťka.

Rezervace leží na okraji Křivoklátských lesů v údolí sevřeném ze všech stran lesnatými stráněmi a skládala se původně ze dvou staveb přivezených z národopisné výstavy v Praze, tedy z tzv. rychty, kryté šindelem a ozdobené dřevěným zábradlím u vchodu, a z nevelké dřevěné lidové zvoničky. Rychta sloužila vždy jako vůdcovský stan. Vedle zvoničky stála pak další, prkenná stavbička, dřevěný stan opravdu ve velikosti stanu -„áčka", jenž se nazýval a svůj název nesl nade dvířky, doupě.

Tuto skupinku stavbiček doplnily v roce 1934 dva velké sruby s palandami. Pokud má paměť sahá - v roce 1934 mi bylo pět let - při jejich stavbě se rovněž vyskytoval Braťka v jakési patrně poradní funkci. Předpokládám, že k výstavbě obou velkých srubů dal popud. Každý srub byl asi tak pro 20 - 25 lidí, a byl s kamny, takže se tam daly přežít i studené Velikonoce, Dušičky anebo Vánoce.

Toto tábořiště stálo na horním konci výbrnické louky a bylo často doplněno stanovým táborem. Dneska z něho zbyla jediná mohutná bříza. Je to poslední ze tří bříz, které byly zasazeny každá před jedním srubem.

Na dolním konci louky dosud stojí srub, který byl obydlím správce rezervace, tedy mého otce a nás, jeho rodiny. U něho stála rozlehlá primitivní kolna krytá dehtovým papírem a pod ní řady stolů a lavic. Byla to jídelna pro oddíly, které si nevařily samy. Těm vařila moje matka. Znamení, že je oběd, večeře či snídaně hotova, signalizovala do tábora vzdáleného asi 200 - 300 metrů pomocí dvoukřídlého dřevěného semaforu. Semafor byl připevněn na dvoupatrové věži postavené z hrubých klád, kterou každý považoval za rozhlednu, navzdory tomu, že stála v údolí těsně u jídelny.

Poté, co jsme se v roce 1937 odstěhovali do Prahy, převzal správcovství skautské rezervace pan Štěpnička. Nedočkal se tam velkého štěstí - ve srubu mu zemřela žena a za pár let nato byla rezervace zlikvidována nacistickými okupanty. Posledním oddílem, který zde už za války tábořil, byl pátý oddíl, přesněji tedy jeho pátá smečka Vlčat, vedená Standou Langem a Braťkovou sestrou Vlastou Novákovou. (Ta zemřela ještě během protektorátu v nemocnici a není totožná s pozdější Braťkovou ženou, rovněž Vlastou.) Přibližně za týden či za dva týdny táboření musela Vlčata páté smečky tábor opustit poplachovým způsobem – během půlhodiny či hodiny, aby unikla nacistickému komandu.

Správcův srub jako jediný stojí ve Výbrnici dodnes a je dokonce ve svém jádru málo porušen. Byl totiž vlastně nepřetržitě používán. Po druhé světové válce byl prodán soukromníkovi jako rekreační chata a tuším, že snad až v osmdesátých letech byl předán tzv. pionýrům jako kuchyně pro jejich táboření. Má ubouránu část, kde byl sklep, a místo něho byla ke srubu přilepena monstrózní jídelna. Táborové sruby na horní části louky byly v té době již dávno rozebrány.

Předválečná rezervace v Nižboru, to znamená ve Výbrnici, byla tedy místem mého osobního setkání s Braťkou.

Z knihy Františka Nepila Ohlédnutí, str. 56-60, II.vyd. 1999

Poznámka Ph.Dr. Heleny Mevaldové r. Nepilové (v současnosti pracovnice národopisného oddělení Národního muzea v Praze) k článku Jaroslav Novák - BRAŤKA

Valašská rychta nebyla lidovou stavbou, i když byla roubená a krytá šindelem a laikovi může lidovou stavbu připomínat. Národopisná výstava českoslovanská se konala v Praze roku 1895. Roubené stavby byly postaveny v záplavovém území Vltavy, a proto začaly brzo po jejím skončení chátrat. Část jich sice byla přenesena na různá místa, ale většinu bylo nutné po několika létech demontovat a materiál byl asi prodán jako palivové dříví. Stěží tedy mohla být rychta a zvonička přeneseny do Výbrnice ve 30. létech 20. století přímo z Národopisné výstavy českoslovanské. Ale i kdyby do Výbrnice byly dodány, není rychta lidovou stavbou. Spíše byly obě stavby takto ve Výbrnici nazvány, ať už byly nové nebo přenesené. Konečně, byl-li rychtář v tradiční vsi vůdčí osobností a úřední osobou, byl název rychta velmi vhodný pro „vůdcovský stan“.

Instruktoři Lesní školy.

Zleva Jaroslav Kluch, Jaroslav Novák (Braťka), Emanuel Kopecký, Alois Ježek

Frekventanti lesní školy při obědě. Jaroslav Novák - Braťka jako vedoucí Lesní školy sedí první zprava u levého stolu.

Úvodní citát knihy Jaroslava Nováka Statečná srdce.- Praha 1947

Nebyli přece z Výbrnice!

S Františkem Nepilem jsme rodáci. Oba z Hýskova, já jen o pár let starší. S jeho starším bratrem Slávou jsem chodil v Hýskově do jedné třídy a docela jsme sedávali v téže lavici. To bylo v době, kdy Nepilovi žili ve Výbrnici. Výbrnice je nádherné údolí v Křivoklátských lesích s potokem téhož jména, který ústí do Berounky proti Strádonicím, tedy mezi Nižborem a Hýskovem. Otec chlapců byl ve Výbrnici správcem skautské srubové rezervace. Sami obývali velký srub kousek pod rezervací, kde díky paní Nepilové návštěvníci Výbrnice, což bylo samozřejmě jen v létě, nacházeli vždy příjemné občerstvení. Bože, co jsem se tam jako malý kluk, po ranním houbaření, nachodil na vynikající domácí chléb s máslem a pohárem mléka. Panečku, to bývala snídaně!

Ve třicátých letech rodiny trávily nedělní odpoledne procházkami. Výbrnice byla častým cílem procházkářů a tedy i s občerstvením u Nepilů. Tehdy dvouletého Františka choval na klíně na lavici před srubem i Karel Čapek. František na to často vzpomínal se slovy, že „byl pochovaný". Jsem přesvědčen, že kromě zděděného rodinného vkladu se právě život ve Výbrnici, v tom nádherném údolí plném zeleně a květů kolem potoka, mezi vysokými zalesněnými stráněmi, příznivě obrážel ve Františkově duši.

Léta plynula a z Františka se stal uznávaný spisovatel, přesto ale do rodného kraje za přáteli vždy rád docházel. Večery u Budínských v Hýskově, které mohly bez nadsázky připomínat staré pražské literární a hudební salony, a kde Nepiloví nikdy nechyběli a všichni se na ně vždy těšili, byly právě místem, kam se František vždy rád vracel. Tak, jak je František Nepil znám svým dílem jako vynikající vypravěč, tak vyprávíval i u Budínských. Vesele i vážně, většinou úsměvně. A když se usmíval, usmíval se mu hlas i očíčka za brýlemi. Nikdo by nevěřil, kolika něžnými povídánkami nám všem uměl zkrášlit večer!

Jednou, to přišel i jeho bratr Sláva, jsme si sedli tak ve třech na chvíli kousek stranou a zavzpomínali jsme si na klukovská léta a na Výbrnici. František jen poslouchal. Vyvstala mi vzpomínka, jak jsme se jednou se Slávou proplétali hustou strání nad rezervací. Asi jsme se cítili býti Indiány. Protože byly Velikonoce, sice ten rok velmi brzy, jaro se ještě pořádně ani neprobudilo, byla rezervace plná malých skautíků. Ve stráni, v tom hlubokém výbrnickém tichu, jsme jim rozuměli každé slovo. A já do toho hlasitě zakukal! Sláva hned po mně ještě přidal „k potoku" - tedy kukuku. Dole pod námi vybuchl jásot a klukovské předhánění, kdo kukačku uslyšel dříve. My se nemohli smíchy udržet, ale neprozradili jsme se, že nepochopili, že na kukačku bylo ještě brzy, že v tu dobu byla ještě bůhví kde.

„To ale nebylo od vás hezký, že jste se jim smáli," povídá na to František. Oči se mu s mrknutím pousmály a dodal: „Jak to ti kluci měli vědět, že to ještě nemůže být kukačka, když byli z Prahy a ne z Výbrnice!"

MUDr. Vladimír Lemon – Hýskov

PaedDr. Josef Fišer: František a příroda

Dostal jsem otázku, jak jsem poznal Františka Nepila. Moje odpověď: Znal jsem ho od útlého dětství, přes školní léta, studentská léta, období dospělosti až ke zralému věku. A v druhé otázce jsem měl odpovědět, čeho jsem si u Františka nejvíc vážil. Odpověděl jsem: obdivoval jsem u něho klidnou, mírnou, skromnou a veselou povahu, úžasnou píli a pracovitost, vynikající kamarádství a krásný vztah k přírodě.

František měl o šest let staršího bratra Slávu. Jejich otec byl zaměstnán ve třicátých letech jako správce skautské osady ve Výbrnici, kde celá rodina bydlela v dřevěném srubu. Skautská osada ležela v lesním údolí, které začíná pod železničním viaduktem mezi Hýskovem a Nižborem. Srub byl vzdálen od silnice nejméně jeden kilometr. Z Výbrnice chodil František celý rok do školy v Nižboru. Bratr Sláva vstoupil do skautské organizace a zanedlouho ho následoval i malý František. Oba bratři tak poznávali od mládí stromy, květiny, ptactvo, lesní zvěř i všechny správné zásady skautingu. ……

Úryvek z cyklu vzpomínek přátel Františka Nepila: Jak jsem potkal Františka Nepila. Vydalo Knihkupectví Františka Nepila a Redakce týdeníku Žurnál.

POCHOVÁNÍ

Každý člověk má své životní vrcholy a někdo jich má i několik. Pan profesor Einstein měl dva takové vrcholy ve svých 26 a 37 letech – to vypracoval obě teorie relativity – a třetí ve 42 letech, kdy dostal Nobelovu cenu. Moje maminka, jak sama říkala, měla svůj životní vrchol po své třicítce ve Výbrnici, kam chodila na procházku spousta letních hostí a chválila její španělské ptáčky a bramborové knedlíky s cibulkou. Nu a já měl svůj životní vrchol hned mezi druhým a třetím rokem svého věku, protože tenkrát mě pochoval na klíně Karel Čapek, který do té Výbrnice chodil s paní Olgou, Dášeňkou a Iris.

Citát z knihy Františka Nepila Dobrou a ještě lepší neděli z fejetonu „Pochování“ str.15, II.vyd. 1999

spisovatel František Nepil v r. 1984

Rodina Nepilova v době správcování p. Nepila ve Skautské rezervaci Nižbor

(zleva Slávek, František, otec Kamil Nepil s manželkou)

Mirko Čumpelík:

Jedeme do Nižboru

Nižbor je krásná reservace Junáka v Křivoklátských lesích, které by měly věnovat větší pozornost i oddíly mimopražské. Informace vyžádejte si v ústředí Junáka!

Junácká reservace v Nové Huti pod Nižborem leží v krásném, hlubokém údolí, sevřeném zalesněnými stráněmi. Údolím protéká potůček a na veliké louce je roztroušeno několik chat junácká reservace. Z nádraží se sem jde asi 20 min. lesem. Na louce nás hned uvítala zvířata pana správce rezervace, hezký vlčák, zprvu nedůvěřivý a malý beránek. Hochům působilo obzvláštní rozkoš, když se beran na někoho rozehnal a ducnul ho do žaludku. Brzy se však s chlapci spřátelil, zvláště když mu nosili různé pamlsky.

„Tak, hoši, žádné hraní, odstrojit se a na dříví. Víte, že máme večer táborák, tak ať máme čím topit," přerušuje „zvířecí ráj" zástupce vedoucího Jarda. Za chvíli se již hemží zalesněná stráň chlapci a co chvíli ozývá se smích. „Co tak rychle!" volají teď za nějakým nešťastníkem, který uklouzl a řítí se i s náručí dříví dolů.

Odpoledne uběhne a již je zde druhá část oddílu, vedená vedoucím Jindrou. Nastává menší bitva mezi „starousedlíky", totiž první skupinou, a nově příchozími. Napínavé drama končí zákrokem shůry — nic naplat, nějak se v chatách srovnat musíme a za chvíli jsou všecky posice obsazeny takřka bez boje.

Zatím se však setmělo a venku se rozvíjí další fáze bitvy. Kol chat se plíží čarodějnice a jiné pohádkové i historické stvůry i nestvůry. Najednou vám někdo hbitě podtrhne nohy a s temným zasyknutím „Jsem duch Marie Terezie" zmizí ve tmě.

To vám dojde trpělivost a popadnete první stvůru, která, zabalena v dece, plíží se kolem a mumlá: Dále od hradu, dál, jsem Bludnej Holanďan." Strhnete pokrývku, a hle — z bludného Holanďana se vyklube docela prozaická postava člena vaší družiny!

Konečně píšťala vedoucího jako kohoutí kokrháni přerušuje čarodějné reje a již se hoši, ještě trochu rozjevení a ulítaní, trousí k táboráku. Konečně oheň vzplane, zazní junácká hymna a začíná normální program ohně. Nejdříve několik písniček a pak se střídají družiny v předvádění veselých výstupů. Právě vstupuje do improvisóvanéhó ringu dvojice „slepých" rohovníků. Ne snad že by byli slepí. Mají jen zavázané oči. Mezi ně a táborák posadí se několik hochů, aby je chránilo před pádem do ohně.

Teď začíná napínavý zápas. Pozor! „Batole" zahájil první kolo ostrým hákem na bradu Skřetovu, ten se však nedá a již je on v útoku, zahání Baloleho do obrany a chvilečku strpení, ano, je tomu tak: oba zápasníci se ztratili. Batole v obranné posici se rozmachuje.k prudkému háku — ale, ouvej! Co se stalo? Je tam shluk diváků, ano, Batole se nestrefil, váhou své pravice se přivedl z rovnováhy a upadl. Skřet v zuřivém, útoku o něj zakopl, natáhl se a zápas končí - jakže? Oba soupeři knock-out!

Co je zase tohle? To bude jistě .nějaká chytačka. „Vážení! Zde jsem já, Ibn ben Rassus Hamid, mistr.Arábie, tady Joe ben Cornelio, mistr Španělska a. Yes my .Dearling, mistr USA. Předjedeme vám své vám své zápasnické umění. Prosíme tedy, vážení, aby se přihlásili 3 siláci, kteří hodlají s námi zápasiti. Prémie: 3 buráky na osobu. Ták tedy, vážení, račte nastoupit, netlačte se prosím tolik, no tak ještě dva, třeba Luba a Tonda! Teď se prosím, vážení soupeři, upravte do postavení zvaného mezi námi zápasníky stolička - ano, tak je to dobře. A teď za žádnou cenu se nesmíte pohnout z místa, jinak ztrácíte naději na vítězství!" Načež Ibn ben Rassus Hamid, Joe ben Cornelio a Yes my Dearling staví se do posice málo zápasnické nad své klečící soupeře a na dané znamení zapějí z plna hrdla: „Pásol Jano tri voly u hája...", dál se však nedostanou, neboť jejich soupeří pochopili brzy „unfair" hru a mizí hbitě v řadách diváků.

„Já vám teď děti budu vypravovat pohádku," ujímá se slova" malý Keli, obcházeje vážně táborák a hladě si bradu, „musíte být ale hodné!"

„Tak jdu jednou v létě lesem. Tma jako v pytli, mráz v okna duje, v světnici teplo u kamen. Najednou se zableskne. Přidám do kroků, neboť jsem měl domů ještě hezký kousek. Měl jsem sice s sebou deštník, přes to jsem však nechtěl zbytečně zmoknout. Po chvíli zase blesk — a pak to začalo. Vítr kvílel, stromy se ohýbaly— a najednou první kapky. Za chvíli se spustil liják. V několika minutách měl jsem deštník celý mokrý a střevíce úplně promočené. Hrom burácel nemilosrdně, vítr skučel, a já se chvěl zimou. Tu mě napadne, abych se ohlédl, a spatřím na cestě za sebou lidskou postavu. B, hrůza mě obešla, přidám do kroku. Tu se za mnou ozve temné zakvílení , za chvíli zase, teď myslím, že rozumím, co říká. Zní to jako: „Již nikdy..." - jistě nějaký sebevrah! a já mám domů ještě půl hodiny cesty. Ten člověk mluví teď již docela hlasitě: „Již nikdy..." Ano, chudák, již nikdy asi nespatří tento svět, jen mě by mohl nechat na pokoji! Přidám opět do kroku. Neznámý mě chce však asi dohonit, neboť se stále blíží. Slyším teď zcela jasně, jak řve do větru zoufalé: „Již nikdy..." ostatní slova mi odnáší vítr. Pokouším se utíkat, ne nejde to, jsem příliš vysílen, vše je marné, ten člověk mě teď zardousí. Hrůza, už je za mnou, síly mě skoro opouštějí. „Již nikdy" řve mi nyní do ucha. aby překřičel vítr, „již nikdy neudělám, abych si za takovémto počasí nechal doma deštník, nemohl byste mě, mladý pane, vzít na kousek pod váš?" V předvádění výstupů mají prim rozhodně Orlové. Zvláště Sandy budí sopránovou árií „O sole mio" bouři potlesku. Pak zase písničky. Táborák pozvolna dohasíná. „Toho dříví bylo přece jen málo, zahrajem si alespoň ještě nějakou noční hru, třeba na .světélka." Asi za půl hodiny trousí se hoši do chat. Teď ještě přiložit do kamen, v noci bude zima, měsíc má límeček a je bezoblačno. Hovor v chatě utichl, jen pravidelné oddechování prozrazuje, že tu bije dvacet chlapeckých srdcí. Najednou mne probudí nějaká rána. Uvědomuji si, kde to jsem. Je ještě tma. Aha, tam u okna. Něco tam stojí, mumlá to nesrozumitelná slova a kope to do stolu. Bum! no, ten si dal, vrazil hlavou do stěny.

„Kdo to tam je!" a již paprsek elektrického světla prořízl tmu. Dívám se na Čičibuka, jak se potácí zpět k palandě. „S tebou spát to je potěšení pro bohy," konstatuji, Neboť Cičibu (vlastně Chichibou - uhodněte, vtipálkové, kdy přišel do od dílu?) má na podobné výstupy opravdu monopol. Ráno o ničem nevěděl. „To je docela možné, mám beztoho na hlavě bouli a nevím od čeho," přisvědčuje.

Zbytek výletu utekl potom jako voda, dopoledne běželi ještě hoši „stopovačku", odpoledne jsme hráli házenou na louce a pak bohužel musíme zas domů. Loučíme se smutně s vlčákem i beránkem, ale jakáž pomoc. Tak sbohem a nashledanou!

České Lesní školy ve Výbrnici a jejich vedoucí

15.11.1930 bylo na schůzi Ústřední rady Svazu bylo referováno o jednání, jehož cílem bylo získat skautské rezervace.

Ing. Velen Fanderlík 15.-29.7.1932 (15 dní)

15.-29.8.1932 (15 dní)

Jaromír Preininger 19. – 29.8.1933 (11 dní) Česká lesní škola vlčácká „Československý Gilwell“

Instruktoři: Dr. Cyvín, Vodenka, Šíma, Klucha, Novák, Vála, Kraus

4 družiny:

Ostříži: Josef Matějec, Antonín Převrátil, Josef Zákora, Jindra Synek - Kolín, L.Bouše - Praha

Racci: Martin Sumar – Plzeň, K. Hrabě – Pacov, Bohumil Pospíšil – Čáslav, J.Jánský – Plzeň, Josef Trágl – Teplice-Šenov

Jestřábi: Jan Hájek – Třebechovice n/O, Al. Ježek – Praha, M. Hilmar – M.Boleslav, J.Lustig – Jičín

Krahujci: R.Pivec – Rychnov n/K, Bernard Heinz – Č. Třebová, Mil. Plocar – Mnichovo Hradiště, Bohumil Junk – Ústí n/L, V.Mrákota – Skřivany, Fr.Talasko – Jablonec n/N.

11 stanů, věk frekventantů: 16 – 50 let. Školu navštívil A.B. Svojsík

E.Kopecký – J.Novák 10.-19.8.1934 kurs pro vedoucí Vlčat

E.Kopecký – J. Novák 4.-15.8.1935 kurz pro vedoucí vlčat (12 dní)

Účastníci: O.Štěrba - Český Těšín, J.Ovčaří, M.Kadešová, K.Holeček - Frenštát, R.Rybář - Praha, J. Robínek - Hodonín, F.Lonč, B.Nevěčný – Brno (viz osvědčení o absolvování Lesní školy)

Instruktoři:Dr.Velen Fanderlík, Pospíšil, E.Kopecký, Dr.Cyvín, Kraus, Dr.Kratochvíl

Jaromír Preininger vedoucí Lesní školy v r. 1935.

Frekventanti: Alen Bouše - Praha, R.Pivec - Potštejn, Pospíšil – Čáslav

E. Kopecký 8. – 18.8.1936 Lesní škola pro vedoucí Vlčat

Přihlášky a poplatky frekventantů 100 Kč za účast byly zasílány Ing. Vladimíru Kyzlinkovi (Marabu), Brno – Žabovřesky, Tichého 13.

Z dopisu M. Vosátky autorovi:

„V Českých Budějovicích, Havlíčkova 7 žil jistý Felix Čihák zv. Fiza, který se vychloubal, že má všechny dokumenty o lesních školách z první republiky. A skutečně je měl. Jednou přišel k němu „skautský historik“ s tím, že by ty dokumenty potřeboval. Fiza mu je dal, ale již je nikdy zpátky nedostal.Tak je nehledejte, marně byste se namáhal. Ty má STB.“

Program České Lesní školy v r. 1933

1.den

Příjezd a budování ubytovacího tábora.

21,00 - 22,30 zahajovací táborový oheň: historie Lesních škol. Rozdělení do družin.

2. den

6,00 – 6,30 vstávání a ranní toaleta

6,30 – 7,00 ranní půlhodinka

7,00 – 7,30 snídaně

7,30 – 8,00 nástup k vlajce, střídání služby

8,00 – 12,30 střídavě po družinách: lékařské vyšetření, stavby úkolové, dostavba vlastního tábora

12,30 – 14,00 polední přestávka

14,00 – 15,00 dějiny a poslání skautingu

15,00 – 16,00 Jak začít

16,00 – 16,30 svačina

16,30 – 19,00 stavba tělocvičny a ostatních veřejných staveb

19,00 – 20,30 večerní přestávka

20,30 – 21,00 nástup k vlajce

21,00 – 22,00 večerní besídka (pokřiky družin a Lesní školy, časopis)

3.den

8,00 – 10,00 a 10,30 – 12,30 kolotoč po družinách: tělocvik prostý, nástroje, zákopnictví (stavba latrin, odpadních jam, sklepa), sebeobrana

14,00 – 15,30 teorie první pomoci

15,30 – 16,00 signály polnicí

16,30 – 19,00 dřevorubectví

21,00 – 23,00 astronomie, noční hra s orientací podle hvězd

4. den

8,00 – 10,00 a 10,30 – 12,30 kolotoč po družinách: tělocvik polní, kamna, odhady a měření, teorie pušky

14,00 – 15,00 lékárnička a první pomoc

15,00 – 16,30 luk a lukostřelba

17,00 – 19,00 střelba puškou

21,00 – 22,30 učení písniček, zpěv

5. den

8,00 – 10,00 příprava a program tábora

10,30 – 12,30 psychologie a úvod do pedagogiky

14,00 – 16,00 a 17,00 – 19,00 kolotoč po družinách: organizace a písemnosti, ruční práce v kůži, výroba totemů, křesla

21,00 – 23,00 noční hra se sledováním stop a plížením

6. den

8,00 – 10,00 a 10,30 – 12,30 kolotoč po družinách: mapa (značky), busola a orientace, obvazy a dlahy, výlet a jeho příprava

14,00 – 16,30 sport, atletika, závody

17,00 – 19,00 modelování a výtvarnictví prakticky

21,00 – 22,00 pohlavní výchova a sexuální problémy v oddílu

7. den

8,00 – 10,00 příroda (geologie, zoologie, botanika, poměr k přírodě)

10,30 – 12,30 zdravověda, o nemocech, výživa

14,00 – 16,30 plavání a zahraňování

17,00 – 18,00 kreslení

18,00 – 19,00 polní hry

8. den

2,00 noční poplach, noční výlet s návratem v 5,00

5,00 snídaně

7,00 – 9,00 a 9,30 - 11,30 kolotoč po družinách: vaření, polní vaření, pec, setonův hrnec, pečení na rožni, při němž každá družina přihlíží k postupu ostatních družin

11,30 – 13,30 polední přestávka

13,30 – 15,30 a 16,00 – 18,00 kolotoč po družinách : hry s míčem, hod granátem, střelba lukem, střelba puškou

18,00 večeře

19,00 noční klid

9.den

8,00 – 10,00 pořadová a zkoušky z tělocviku

10,30 – 11,00 morseovka a semafor

14,00 – 15,00 metodika skautské schůze

15,00 – 16,30 praktické provedení schůzky každým účastníkem v družině

17,00 – 18,00 značky

chybí údaje

10. den Po hlášení výlet podle busoly a mapy na určené místo, vaření po družinách, stavba stanů a zařízení ubytování, odpolední hra o poklad s použitím získaných vědomostí, panoramatický náčrtek, příprava ohníčku a večer při něm debata o dobrovolné kázni. Přenocování na místě.

11.den

Ráno vaření snídaně a ranní koupání na místě výletu, pochod domů se stopováním, příchod v 10,00 hod.

10,30 – 11,30 koupání

11,30 – 12,30 kanoistika

14,00 – 16,30 a 17,00 – 19,00 kolotoč po družinách: box, zápas, ruční práce ve dřevě (osobní totem a vypalování pro práci v klubovnách), praní a spravování osobního prádla a šatů

večer zpěv

12.den

8,00 – 9,00 propagace skautingu

9,00 – 10,00 družinová soustava

10,30 – 11,30 vlčata a starší skauti v oddíle

11,30 – 12,30 uzle

14,00 – 16,30 nálet – CPO (asi civilní a požární ochrana) – masky

17,00 – 19,00 stavba mostů atd.(museum)

večer rozprava o hesle, slibu a skautském zákoně

13. den

8,00 – 9,00 meterologie

9,00 – 10,00 literatura skautská a jiná

10,30 – 11,30 lasování

11,30 – 12,30 únava a masáž

14,00 – 16,30 písemné zkoušky, testy

17,00 – 19,00 příprava na táborový oheň

21,00 – 23,00 veselý táborový oheň

14. den

8,00 – 10,00 souhrn programu výchovy v oddíle

10,30 – 12,30 odevzdávání inventáře a balení

14,00 – 16,00 rušení tábora a uklízení tábořiště

16,30 – 19,00 rozjímání o budoucí práci po odchodu z Lesní školy

21,00 – 23,00 poslední stažení vlajky a poslední táborový oheň

15. den odjezd ze školy

Poznámka: V druhé polovině školy se budou kursisté střídat ve vedení ranního cvičení. Jedna družina bude provádět praktické umělé dýchání 7., 9., 10. a 12. den.

Od 9. dne do 13. dne mimo dne výletu vždy od 13,00 - 14,00 a 19,30 – 20,30 budou kursisté podrobováni zkouškám.

Družiny budou čtyři o 8 až 12 členech. Všechny praktické přednášky vyžadující menší počet provedou se po družinách. Vše teoretické se vytiskne, taktéž písničky a nákresy.

13. den od 19,30 – 20,30 bude instruktorský sbor provádět konečné zhodnocení všech posluchačů. Hned po začátku kurzu bude každou družinu sledovat jeden instruktor, který bude v celém průběhu kurzu pozorovat postup práce a chování každého člena družiny.

Kursisté České lesní školy 1932 v Nižboru:

Dr. Antonín Stránský - Beduín, Praha XII, Letohradská 23, Josef Manda – Ali, Mladá Boleslav IV, Josefodolská 167, Dr. Jaroslav Dvořák - Dáj, Česká Lípa III, 1382, Josef Horný – Paví očko – Roj, Jaroměř, Pražského předmostí 102, Ladislav Štrébl – Bingo-Lobo, Žatec, Oblouková 225, Antonín Holešovský, Vodník, Sadská-Jesemanská 208, Felix Vendera – Kocour, Rty u Bil. 103, pp. Helvety, Karel Čapek – Čík, Čáslav, Masarykova 128, František Bluďovský – Albín, Rokycany, Pražského předmostí 240, Géza Reisman, Berehovo, Mukačevská 11, Vilém Nagy - Kivi, Baťovo, Nádražní 262 – Podk.Rus, Václav Kotrba- Kazan, Trnovany u Teplic, Česká škola 968, Jan Nekola - Bledá tvář, Jičín, Argonská 459, Stanislav Patočka – Hrom, Kolín II, Tyršova 204, Jenda Sechák – Áčko, Praha XII, Slezská 32, Bohumil Pospíšil – Akela, Čáslav, Zárybenská 196, Bohumil Charvát - Faraon, Praha II, Mlynářská 4, Josef Kryl – Toša Punťa, Praha VII, Jirečkova 4, IngC. Vlad. Pacold – Bílý racek, Brno, ul. Karla Vávry 38, Vilém Klár – Atalafa, Křivice 129.

Podpisový list kurzistů Lesní školy v Nižboru v r. 1932:

Bratr Frank Elstner vedl první lesní školu v Jemčinské oboře ve Stráži nad Nežárkou od 19.8 do 26.8 r. 1923. Byl vedoucím lesních škol i v Skautské rezervaci (uvádí M. Vosátka),